Byla jsem jednou z těch, kteří přispěli v rámci crowfundingové akce na papírové vydání Houpacího osla. A na rovinu, jsem velmi zklamaná. Dostala jsem sice hrnek, své posezení s redaktorem, zaplatil mi kakajíčko (a nakonec i džusík), dočkala jsem se osvěžující debaty, ale samotné papírové číslo mě zklamalo.
Protože recenze časopisu vydaná na tomto webu zněla až podezřele pochvalně, nezbylo mi, než napsat „protirecenzi“. Proč? Víceméně s tou recenzí souhlasím, utekl tam však jeden malý detail: tohle nejsou „moji oslové“. Tohle je seriózní časopis. Takže Respekt všem, kteří se na tom podíleli, ale tohle jsem si neobjednala. Na redaktorech Houpacího osla mě bavila jejich ironie, sarkasmus, jistá forma neúcty, projevující se odmítáním piedestalování některých lidí jen proto, že je uctívají jiní a starší. Dívali se na všechno kriticky a po svém. Jedinečně, trefně a vtipně. A pak vydali časopis.
Kvalitní časopis, který by na trhu svým obsahem měl šanci obstát (samozřejmě neopomíjím roli marketingu a záštity velkého vydavatelství). Proč? Protože by zapadl. Co se „oslům“ stalo? Stárnou? Ztratili jiskru? Nechali se přemoct zodpovědností a chtěli vytvořit něco seriózního? Snad ne, na to budou mít dost času později. Teď chci svoji alternativu současným médiím a jejich humor. Osle, dávám ti nůž na krk: nebuď kráva, to je STÁDNÍ zvíře!
Mám to úplně naopak. Že by to chtělo proti-protirecenzi? 😉